Nový přístup k oddlužení a řešení osobního bankrotu? Advokát je jistota

V poslední době se objevují jak ze strany zákonodárců, tak ze strany odborné veřejnosti, soudů či jiných státních orgánů spekulace o oprávnění subjektů vypracovávat a podávat insolvenční návrhy resp. návrhy na povolení oddlužení (směřující k řešení tzv. osobního bankrotu). Je totiž stále častějším neduhem vypracování a podání insolvenčních návrhů ze strany subjektů, které jsou schopny si za tyto služby účtovat nemalé částky, kterým rozhodně neodpovídá kvalita návrhu (shodně nazývány „oddlužovacími společnostmi“). Dlužník tak v první řadě zaplatí za vypracování návrhu, v konečném důsledku však doplatí za nekvalitní podání v podobě odmítnutí jeho návrhu, což má často za následek kupříkladu i nežádoucí prodej nemovitosti dlužníka, se kterým není srozuměn. Je proto nyní i tendencí ministra spravedlnosti, aby těmto praktikám bylo zamezeno.

          Insolvenční návrh, resp. v užším slova smyslu návrh na povolení oddlužení směřuje k řešení nesolventnosti fyzických (resp. zřídka i právnických) osob (více zde). Konkrétně se u fyzických osob jedná z velké části právě o návrh na povolení oddlužení, kterým tyto osoby chtějí svůj „osobní bankrot“ vyřešit. S každým přibývajícím rokem od zavedení tohoto institutu v roce 2008 se zvedá počet dlužníků – navrhovatelů, kteří jej využívají jako svoji „očistu“. Pro představu – v roce 2011 činil počet podaných návrhů na povolení oddlužení 18 021, v roce 2012 pak 25 785, v roce 2013 pak 30 213 a za první polovinu roku 2014 pak 15 424.¹ Právě velkého množství podávaných návrhů začaly využívat některé oddlužovací společnosti, které za obstarání této záležitosti inkasují částky často daleko vyšší, než běžné částky účtované advokáty, přičemž výsledkem jsou nepovedené návrhy, které soudy z důvodu chybějících náležitostí odmítají či zamítají. Zamítnutí návrhu pak může mít za následek prohlášení konkursu na majetek dlužníka, což mimo jiné znamená zesplatnění všech závazků dlužníka, založení jejich vykonatelnosti a nemožnost požádat o osvobození od povinnosti hradit neuspokojené závazky (jak je tomu v oddlužení). Oddlužovací společnosti často také v případě, že je oddlužení nakonec přecejen schváleno plněním splátkového kalendáře, neupozorní dlužníka na to, že zajištěné nemovitosti budou předmětem prodeje a dlužník poté bude muset hledat bydlení v nájmu, což s měsíčním nájemným může být znatelnou čárou přes rozpočet pro hladký průběh splátkového kalendáře v oddlužení. Pro dlužníka tak zůstává jeho nepříznivá situace nevyřešená, často ještě zhoršená, eventuálně pak dlužník platí další peníze za (často znovu chybné) přepracování návrhu a výrazně si zvyšuje své závazky.

          V současné době není okruh osob oprávněných k vypracování a podání insolvenčního návrhu zásadně nijak omezen. Právě z důvodu uvedeného výše ale zákonodárci v současné době jednají o přijetí novely insolvenčního zákona, která by stanovila okruh osob akreditovaných k vypracovávání a podávání návrhů. Těmi by měli být advokáti, insolvenční správci, notáři a právnické osoby s akreditací Ministerstva spravedlnosti. Od této novely si Ministerstvo spravedlnosti slibuje zvýšení a ustálení kvality podaných insolvenčních návrhů, neboť vyjmenované subjekty mají v zásadě právnické vzdělání, případně mají zkušenosti s insolvenčním řízením. Takový záměr je zřejmě žádoucím, protože počet poškozených dlužníků vinou odbytých návrhů je příliš vysoký. Předložený návrh Ministerstva spravedlnosti však není z nejšťastnějších a nezůstává úplně bez výhrad. Proti konkrétnímu znění se postavil Nejvyšší soud České republiky, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy i Česká advokátní komora. Jednimi z hlavních argumentů jsou především tvrzení, že sepsání návrhu je právní službou a pokud tuto službu vykonává někdo soustavně a za úplatu (jak to v případě zmíněných problémových subjektů je), jedná v rozporu se zákonem, protože tato služba je svěřena advokátům dle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Takové poskytování služeb nikoli advokáty může v určitých případech vést k sankci za neoprávněné podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, eventuálně naplňovat znaky neoprávněného podnikání podle ust. § 251 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

          Dalším ne úplně šťastným výsledkem přijetí novely v předloženém znění (tedy s výčtem akreditovaných osob podle předchozího odstavce) by bylo zamezení možnosti podat insolvenční návrh dlužníku samotnému, resp. dlužníka nutit se v případě nutnosti vypracovat návrh obrátit právě na akreditované osoby. Dlužník se záměrem řešit svůj úpadek by tak byl postaven na roveň dovolatele před Nejvyšším soudem ČR nebo stěžovatele před Ústavním soudem ČR. Nejen že takový postup není nutný (nakolik automaticky a kontraproduktivně zvyšuje náklady dlužníka, který se snaží své dluhy řešit, byť by byl s to bezvadný návrh vypracovat sám), ale zřejmě je i rozporný se zásadou přístupu k soudu.²

Závěrem

Závěrem je třeba doplnit, že ačkoli je nutnost otázku oddlužovacích společností řešit, není předložený návrh z pohledu zmíněných nejvyšších soudních instancí, profesní komory advokátů i MŠMT ideálním východiskem. Autor článku se s těmito výtkami také ztotožňuje. Faktem však zůstává, že pokud má být někdo zcela určitě oprávněn k sepsání a podání insolvenčního návrhu, jsou to právě advokáti, kteří tuto právní službu mohou za úplatu vykonávat. Advokát také poskytuje z okruhu všech osob, které pro vypracování návrhu připadají v úvahu, největší záruku kvalitně provedené právní služby. Proč? Odpověď je jednoduchá. Pomineme-li profesní zdatnost advokátů, pak je nutno připomenout, že

• advokát je ze zákona pojištěn pro případ škody způsobené vadným poskytnutím právních služeb a jeho klient tak má možnost se z pojistky při vzniklé škodě uspokojit,

• advokát je pod stálým dohledem České advokátní komory a je kárně odpovědný za porušení zákonů i advokátních stavovských předpisů při poskytování právních služeb.

          Již dnes je však jasné, že se v případě vyhotovení insolvenčního návrhu jedná o právní službu, což reflektují už také některé insolvenční (krajské) soudy, které odmítají insolvenční návrhy vyhotovené a podané jinými subjekty než advokáty (příp. dlužníky samými) a ve spolupráci s živnostenskými úřady a Policií ČR dále řeší neoprávněné podnikání zástupců dlužníků, kteří takovou právní službu poskytli nejsa advokáty. Je paradoxní, že se dlužníci zdráhají s vyhotovením návrhu na povolení oddlužení oslovit přímo advokáty, přičemž si autor článku troufá uvést, že částky za vypracování návrhu v advokátní kanceláři se pohybují v rámci 5 – 13 tis. Kč, kdežto oddlužovací společnosti se neostýchají říci si za takovou službu i 40 tis. Kč (nehledě na „kvalitu“ této služby popsanou dříve v článku). Ať už tak bude mít snaha Ministerstva spravedlnosti jakýkoli výsledek co se okruhu akreditovaných osob týče, nelze pominout, že právě advokát je osobou určenou k provedení takové právní služby a v rámci jistoty dlužníků jim lze pouze doporučit, aby právě služeb zkušených advokátů majících s insolvenčním řízení zkušenost využívali dlužníci k řešení své situace v první řadě.

          O našem zpracování a ceně insolvenčních návrhů se můžete dočíst ZDE.

1) MINISTERSTVO SPRAVEDLNOSTI ČR. Insolvenční zákon: Statistiky [online]. [cit. 2016-01-04]. Dostupné z: http://insolvencni-zakon.justice.cz/expertni-skupina-s22/statistiky.html

Zpracoval:	Mgr. Martin Kostrhoun, advokátní koncipient